Dozvedela som sa že Yume Yoshiko píse poviedky a preto som sa rozhlodla zopár ich uverejnit.Má aj vlastnú stránku ktoru si tiež možete pozriet :)
Z temnoty
1.Kapitola - Zmoknutí
Po úzkém, šedém chodníku těžkými kroky kráčelo děvče, které
směrovalo do školy. Měla sklopenou hlavu a zakrytou kapucí. Nechtěla
vidět tváře, které se jí posmívali za to, že je odlišná od ostatních.Nesnášela takové ubožáky. "Shizuko!" Křikl na ni kluk, který byl na její straně,i když ze začátku byl také na té straně posměváčků. Nereagovala na něj,a dál kráčela. "Shizuko! To se mi chceš dneska celou dobu vyhýbat?"zeptal se ji a chytil ji za rameno. "Ne" odpověděla krátce, ale nezastavila, pořád kráčela dál. "Ale no tak" řekl tiše a stoupl si před ni, přitom kráčel po zadu. "Nech mě být!" křikla a podívala se na něj černýma očima, které vždycky nemívala. "Co máš s očima?" nedal se a díval se ji do očí. "Nic" odsekla a zastavila se. "Musíš mě pořád
sledovat?" zeptala se trochu naštvaně, a přitom si dávala ofinu do očí,
nechtěla, aby ji ty oči byly vidět, hlavně ne černé. "Jo musím nebo si
něco uděláš. To si nepamatuješ na ten školní výlet, jak si vzala v
pohodě nůž a začala se řezat?" zeptal se tiše. "Jo pamatuju" odpověděla
mu a podívala se na nebe, na kterém pluly černé mraky. "Bude pršet"
pověděla sebejistě a dala se do kroku. "Ale jak to vždycky víš?" doběhl
ji a kráčel vedle ní. "Intuice" odpověděla mu lehce, rozběhla se a v
tom začalo pršet. "Ale…" Nedořekl a běžel za ni, než doběhli ke škole,
byli oba dva promoklí jak slepice. "Kdyby si mě nechal jít, nemuseli
by, jsme takhle dopadnout!" okřikla ho a naštvaně odhodila tašku pod
svoji skříňku. Skrčila se k ní a začala v ní hledat klíče. "Úžasné"
namítla ironicky. "Zase jsem si zapomněla klíč" zavrčela a kopla do své
skříňky, která byla už od kopanců doničená. "To bude v pohodě" zašeptal
a pousmál se. "Nebude!" křikla na něj znova a snažila se odemknout
skříňku jiným způsobem než je klíč.
"Kde je ta sponka" mírně zavrčela a vyházela v okamžiku věci ze školní tašky. "Nevím" odpověděl jednoduše a začal ji přitom skládat vyházené věci na hromádku. "Nešahej na ně!" zavrčela na hlas a hodila po něm krabičku se svačinou. Trefila ho přímo do obličeje, držel si červený obtisk,který měl na obličeji od krabičky, a přitom se díval, jak dopadla na zem otevřená. "To bylo za co?" zeptal se ji pokojně, protože byl na její drsné projevy zvyklí. "Za to, že si mi ty věci složil!" okřikla ho znova a klíč nenašla ani sponku jen si tiše povzdychla a zdrceně si sedla ke své skříňce. "Ale no tak Shizuko, trochu úsměvu do toho umírání" tiše ji pověděl a přitom se usmál. "Hm" odpověděla na to a odvrátila od něj pohled. "Tak já skočím třeba pro…" chvilku přemýšlel, ale potom mu do řeči skočila Shizuka "Pro nic" dodala za něj. "Ty se nikdy nezměníš" pokroutil hlavou a pomalu se ji otočil zády, začal kráčet do třídy. "Hej!" okřikla ho a zvedla tašku, která byla rozeplá takže při hodu ztratila pár sešitů. Trefila ho do zad, tak že ho povalil batoh na zem. Tiše si povzdychl a pomalu se posadil. "To bylo za co?" zeptal se nechápavě. "Za to, že zdrháš!" zakřičela z druhé strany chodby. "No jo" namítl a rozběhl se do třídy, nechtěl schytat další ránu do zad nebo do hlavy. "Ty…" nedokončila a urazila se, otočila se k němu zády a vykročila směrem pryč. Zastavil před třídou, kde trochu pokrčil kolena a chytl se rukama jich. Trochu se mu zrychlil dech z běhu, pomalu chytil kliku a otevřel dveře. Vešel do jeho třídy, kde byl hluk. Na každého se podíval, než dorazil ke své židli. Tiše se posadil a dal tašku vedle lavice. Povzdychl si a položil hlavu na lavici, pomalu zavřel oči a přemýšlel nad Sizukou. "Proč je taková?" ptal se v mysli a neslyšel, že na něj volá spolužák. "Takashi, nespi" pověděl dost nahlas spolužák a trochu s ním třásl. Tiše otevřel oči "hm?" podíval se na něj nechápavě. "Víš, že si prospal celou přestávku a je hodina?" zeptal se spolužák a díval se na něj. "Cože?!" zvedl se, a zároveň shodil židli na zem, po učebně se ozval dopad jeho židle na zem. Učitel a spolužáci se podívali na něj. "Kdopak se nám tu probudil?" zeptal se učitel, neodpovídal a radši sklopil zrak, zvedl židli, na kterou si potom sedl. Díval se z okna a zahlédl Shizuko. "Shizuko?" zeptal se tiše a přitom se díval do prázdnoty, řekl by, že ji viděl, ale byl tam jenom její stín, který se o něco později rozplynul ve svitu slunce.
3.Kapitola-Záhadný úsmev
Nelíbilo se mu, že její stín náhle rozplynul, vyskočil na lavici, a potom z okna. Když skákal, zavadil o parapet, spadl přímo na kolena. Tiše zasyčel, ale hned se zvedl a utíkal k tomu jejímu stínu, co viděl. "Shi - zu - ko?" zeptal se šeptem a šáhl do tmavého stínu, kde vyběhlo malé, černé štěně, které jen kňučelo. Zůstával ještě víc, napjatější než předtím, a zároveň byl aji neklidný. Tiše se zakřenil do stínu, věřil tomu, že ji tu viděl. Uslyšel šustění keřů, které bylo za ním. Ohlédl se zasebe, ale tam nikoho neviděl. Všechno se mu zdálo tak divné - nemohl to ani sám popsat - pomalu se otočil, ale jeho oči zůstali na tmavém stínu, který se pohybovat. Zastavil se na místě a ucítil jemný vánek u noh, který mu byl nepříjemný, i když byl letní den. Zdálo se mu to, tak vše tajemné, že mu projela husí kůže celým tělem. Nesnášel ten pocit, kdy měl strach - ne o sebe, ale o Shizuku, že se jí něco stalo - tiše se díval do země a přemýšlel přitom. Nechtěl se už otáčet za tím stínem, proto se rozhodl, že se rozběhne, ale zároveň nechtěl. Nevěděl, jak se má rozhodnout, jestli zůstane venku a bude se na místě dívat do země, která byla rozehřátá od letního sluníčka, či půjde do budovy, v které je větší teplo než venku. Zůstal na místě a rozhodoval se. Ucítil na rameni studenou ruku, obrátil se a díval se na ženskou postavu. "Ahoj" pozdravila ho Shizuka s jemným úsměvem, který se ji na tváři objevoval. Znova mu naskočila husí kůže - neviděl ji nikdy se usmát - opětoval ji úsměv, ale chtěl zvednout ruku a ukázat na její úsměv, ale neopovážil se. "Takashi?" "Ano?" "Jsi v pohodě?" zeptala se ustaraně, a přitom se pořád usmívala. "Ne" odpověděl nad míru snadně, a přitom se nutil k úsměvu, ale nepovedl se mu a místo, aby se usmál, se mu spíš rty zkroutili. "Nevypadáš, že jsi v pohodě" namítla a dívala se pořád na něj. "No, tak pojď někam" chytla ho za ruku a tahala ho pryč z hřiště. Přitom se díval na její úsměv, který nikdy nespatřil. Zastavila se u zábradlí a tiše se dívala do země, přitom její úsměv z tváře zmizel. "Takashi?" zeptala se tiše. "Ano?" zeptal se opatrně a díval se na její hnědé vlasy, které byli o něco světlejší, když slunce jimi prosvětlovalo. "Nemáš rád, když se směju?" zeptala se tiše a dívala se do země. Její otázka mu přišla zvláštní, položil ji na rameno ruku, ale uslyšel nějaký výbuch ve škole. Nelíbilo se mu to, a tak vběhl do školy, ale ještě na ni stačil zakřičet "Počkej tu na mě!". Tiše přikývne a dívala se do země, čekala, co se bude dít, protože věděla, že to ona způsobila.
4.Kapitola-Neústupný oheň
Když vběhl do školy, brodil se hustým, kouřovým dýmem, který byl po celé škole. Zakryl si ústa bílou košili, kterou měl právě na sobě. Sem tam a ji zakašlal, protože mu to bylo nepříjemné. Došel do místnosti, kde byl plamen vysoký až ke stropu, jazyky ohně spalovaly, co jen mohli. Knížky, dokumenty, počítače, květiny, všiml si malého ptáčka, který byl na okně v kleci zavřený. "Kdo tu může nechat ptáčka?" zeptal se tiše sám sebe přes kouř. Otevřel rychle klícku, ale když se za sebe otočil, uviděl plamen za sebou a v něm nějakou tvář. Kdo to? Zeptal se v duchu sám sebe a přitom se snažil otevřít okno, které bylo zablokované. Hledal něco, čím by mohl aspoň rozbít to okno, ale zjistil, že je z plastu. Tiše si povzdychl a snažil se najít nějakou jinou cestu, kudy by se mohl dostat ven. Napadlo ho mnoho řešení, ale žádné nebylo takové, které by se dalo zrealizovat. Sedl si pod okno a čekal, až se k němu jazyky ohně připlíží, na svoji smrt, která by skončila pouhou nehodou, nebo to snad bylo naschvál? Každopádně ani sám nevěděl jak se z téhle "kaše" dostane. Uslyšel křičet někoho, koho znal, chtěl se dostat z místnosti, v které byli jen plameny a žhnoucí peklo. "Takashi!?" zeptal se nahlas ženský hlas, který poznal. Nebyla to Shizuko, ale jiné děvče z jiné třídy. "Soro?" zeptal se hlasitěji přes praskání dřeva kancelářského stolu. "Jsem to já" ozvala se od dveří a začala ohnivé jazyky hasit hasícím pěnovým přístrojem. "Co se stalo?" zeptal se dezorientovaně. "Shizuko prý zapálila školu" snažila se k němu dohasit, ale nešlo ji to, vysvlékl si svoji košili a snažil se "mlácením" do ohně, trochu zpomalit šíření, ale nešlo jim to. "Jsou zavolaní hasiči?!" zeptal se nahlas a zakašlal skrz kouř. "Myslím, že ano. Jak jsem cítila kouř, tak jsem šla o tom informovat ředitele, ale nevím" odpověděla mu a lapala trochu po dechu. "Soro, nesmíš se vzdát!" vykřikl po ni a snažil se aspoň sebe dostat z ohně. Prohlídl si okem ještě jednou místnost, zahlédl dvě dvoulitrové láhve vody. Popadl je a rychle je otevřel, začal je líp po ohni, který se trochu uhasil, ale nebylo zatím nic v bezpečí.
